Ein Beitrag von www.unbekannter-bergbau.de

Erstellt Oktober 2012, letzte Aktualisierung Juli 2015.

Tato velmi zajímavá hornická oblast leží nedaleko od saského Oberwiesenthalu na české straně Krušnohorského hřebene. Nejlepší spojení je po silnici B 95 do Božího Daru (Gottesgab) a dále přes Ryžovnu (Seifen) směr Abertamy. „To se týká spojení ze SRN. Místní část Hřebečná je součástí Města Abertamy a je označena místními cedulemi.“ Pozn. překladatele. 

Přehledná mapa české části centrálních Krušných hor.
   

Složení obyvatelstva však i nadále procházelo vývojem, jak ukazuje příběh domu číslo popisné 87, dříve rovněž nazývaného „Glöckl“ (zvonice). Tento dům, který byl postaven roku 1783, a do roku 1946 byl obýván rodinou Kolitschů, byl mnohokrát přestavován, aby byl nakonec v 50. letech zbourán. Roku 1624, v dobách třicetileté války, přišel s císařskými vojáky do zdejších končin chorvatský voják jménem Količ (výrobce kol), a stal se zakladatelem rozsáhlého rodu Kolitschů. Ještě v roce 1945, po sedmi generacích, patřilo na Hřebečné a v okolí 15 z celkem 200 domů majitelům s příjmením Kolitsch. Ještě dnes žije v blízkém okolí několik nositelů tohoto jména.

Domy prvních kolonizátorů zdejších hlubokých hvozdů byly velmi jednoduché. Jednalo se o přízemní domky, které byly sestaveny z nahrubo otesaných trámů. Pro Krušné hory typické dvoupatrové domy s vysokou ostrou střechou se prosadily teprve v průběhu 18. století. Obytná plocha v těchto domech byla relativně malá, protože do přízemí se musela vejít ještě stáj pro krávu či kozu a místo pro otop, zatímco do podkroví se muselo vejít sušené seno nutné jako krmivo na zimu pro zvířata ustájená v přízemí. Život celé rodiny se většinou odehrával v jedné velké obytné kuchyni. Teprve v období mezi dvěma světovými válkami byly hrázděné domy nahrazeny zděnými.

Domy, které byly postaveny v místní části Erb byly původně hornická obydlí, z kterých měli jejich obyvatelé relativně blízko do blízkých šachet. Tato, dnes již zaniklá, část Hřebečné byla známá svými těžko přístupnými cestami, problémy s vodou a velmi drsným podnebím.

Po nuceném vysídlení téměř všech původních německých obyvatel v letech 1945-1946, a po té co byla celá Jáchymovská oblast vyhlášena roku 1952 za uzavřenou zónu, z důvodu těžby uranu, začala demolice mnoha domů. Celkově byla na Hřebečné zbourána polovina všech domů a některé části Hřebečné zmizely zcela, jako již dříve zmiňovaná část Erb. Pouze několik málo hrázděných staveb zůstalo zachováno ve spodní části Hřebečné a v Abertamech. 

Původní rozsah osídlení místní části Hřebečné, zvané Erb. Všechny červeně označené domy byly do poloviny 60-tých let zbourány. Po zrušení uzavřené zóny pro Jáchymovské doly byly některé domy v 80-letech znovu postaveny jako chaty. Částečně byly tyto domy postaveny na původních základech. Hřebečná má dnes zhruba 45 stálých obyvatel. Většina zdejších domů je pak využívána jako víkendové chaty.
   

Podzimní inverzní oblačnost obklopuje Hřebečnou. Takový obrázek není pro toto místo nezvyklý, vždyť se nacházíme na samém Krušnohorském hřebeni ve výšce přes 1000 m.n.m.
   

Pohled na Hřebečnou z Krušnohorského hřebenu. Dnešní osada se rozkládá podél toku Červené Bystřice a na přilehlých návrších.
  

Zbytky bývalé pohraniční roty na okraji Hřebečné směrem k Ryžovně.
   

Typická Krušnohorská dřevěná chalupa. V této chalupě se nachází rovněž malé, ale velmi zajímavé hornicko-mineralogické muzeum. Návštěva se jistě vyplatí.
   

 …zde ještě pohled do malého ale velmi zajímavého hornického muzea.
  

Jedni z iniciátorů zájmu o hornickou historii, Jan Albrecht (Honza) a Marek Nesrsta (zleva).
  

Vyřezávaná socha před domkem s expozicí se nedá přehlédnout.
 

Typická ukázka dvojpodlažního domu původních obyvatel. V tomto případě se jedná o citlivě restaurovanou stavbu, využívanou jako rekreační objekt.
 

Die Stolln im Bergbaugebiet von Hengstererben / Hřebečná 

V počátečním stadiu dobývání se cín dobýval mělkými povrchovými šachticemi. S tím jak těžba postupovala do stále větších hloubek, narůstal rovněž problém s přítoky důlních vod, které bylo nutné ze stále hlubších šachet čerpat na povrch. Dalším z technických problémů, které bylo nutno vyřešit byl způsob transportu natěžené suroviny z hlubiny na povrch. Z výše uvedených důvodů vznikla ve zdejším revíru celá řada vertikálních (šachet) a horizontálních (štol) důlních děl.

Východní část Hřebečenského revíru, která byla otevřena nejznámější zdejší šachtou Mauritius, náleží geograficky do tzv. Zadního Hengstu, („Hinteren Hengst“). Kromě nejznámější šachty Mauritius byl revír na Zadním Hengstu rozfárán celkem třemi nejdůležitějšími štolami. Jedná se o dědičné štoly Christof, Festenburg a Blasius. Nejdelší, nejhlubší a nejdůležitější dědičnou štolou byla štola Blasiova, která sloužila v první řadě pro odvodnění a odvětrání nejhlubších částí dolového pole. Ústí této štoly leží v údolí Červené Bystřice, v nadmořské výšce cca 880 m.n.m. U štoly Blasius se jedná o nejmladší dědičnou štolu revíru, zaraženou roku 1747.

Až do roku 1747 sloužily k odvodnění a odvětrání revíru výše položené štoly, jako například štola Christof, Tag Strecke, Weiße Taube, především však štola Festenburg, jejíž ústí je do dnešních dnů patrno v zatáčce cesty z Hřebečné na Ryžovnu (Seifen). Výšková úroveň štoly Festenburg leží cca 40 metrů nad úrovní štoly Blasius.

V širším okolí se nachází ještě několik dalších menších štol, jako je například štola Eustachi, Dionisova štola a na předním Hengstu „Vorderen Hengst“, směrem k Bludné „Irrgang“ štola Jiří neboli „Georg“.

Výše jmenovaná štola Blasiova, která má celkovou délku přes 1500 metrů, prochází v počátečním úseku 380 metrů svory Krušnohorského krystalinika, a teprve poté prochází cínonosnou „Rudohorskou“ žulou. Ve vzdálenosti 725 metrů od ústí, se štola setkává se šachtou Mauritius v hloubce 84 metrů pod povrchem. V této úrovni začínají rovněž obě, paralerně probíhající, hlavní žíly revíru, žíla Führinger a žíla Mauritius. Tyto žíly sleduje štola až po úroveň tzv. velké poruchy, která ohraničuje vlastní cínové ložisko. Za touto poruchou nebylo pokračování žil již zjištěno. Tato geologická struktura je tvořena zvodnělým jílem o šíři až 10 metrů, a byla proto velmi těžko překonatelné pro horníky minulých staletí.

Na úrovni této štoly bylo rovněž nafáráno křížení hlavních severojižních žil a méně významných žil vedoucích ze severozápadu na jihovýchod. Na křížení takových žilných struktur vznikalo nabohacení cínovou rudou, nazývané „rudní sloup“. Takový „rudní sloup“ byl potom vyhledávaným předmětem těžby s nálomy bohatých rud. Naposledy byla Blasiova štola vyzmáhána ve 30.letech 20.století. V tomto období byla rovněž téměř v celém profilu průchodná. Při posledních průzkumných pracích prováděných ve 40 a 50. letech 20. století byla ještě využívána pro větrání a odvodnění důlního pole. Tyto průzkumné práce však již pouze konstatovali naprosté vydobytí ložiska.

Blasiova dědičná štola je v terénu dobře identifikovatelná, díky výtoku vody v louce. Na dně jezírka, které na místě výtoku vzniká je dobře vidět klenbu původní štoly.
 

Původní ústí Blasiovy štoly je díky zbytkům kamenného vyzdění boků dobře patrné v terénu...  
  

...stejně jako kopaný příkop od ústí štoly. Tento příkop je vybudován paralerně s říčkou Bystřice, neboť úroveň štoly je zde ještě pod úrovní hladiny potoka.
  

Z důvodu vysokého rozdílu mezi oběma hladinami byl mezi potokem a výtokem ze štoly navršen impozantní val, který zabraňoval zpětnému vtoku vypouštěných vod při vysoké úrovni hladiny v říčce Červená Bystřice.
  

Na tomto místě je výšková úroveň vod vytékajících ze štoly na stejné úrovni jako hladiny v potoce. Proto je teprve zde zaústěn vodní příkop do potoka. Vzdálenost od ústí štoly je v tomto místě několik desítek metrů.
 

Ze štoly Festenburg je dochována pouze tato halda...
 

...zasuté ústí štoly...
 

......a nepatrný výtok vody.
  

Das hervorragend sanierte Mundloch des „Christoph Stolln“.
  

Die „Mauritius Fundgrube“ in Hengstererben / Hřebečná 

Die „Mauritius Fundgrube“ war das größte Zinnbergwerk des böhmischen Erzgebirges, in dem mit wenigen zeitlichen Unterbrechungen nahezu vier Jahrhunderte lang – von 1545 bis 1944 Zinnerz gefördert wurde. Allein in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhundert gewann man über 1.000 t Zinn. Die Förderung in der Blütezeit im 16. Jahrhundert, als oberflächennah Reicherze gewonnen wurden, dürfte noch wesentlich größer gewesen sein und wird auf 7.000 bis 10.000 Tonnen geschätzt.

Seit dem 16. Jahrhundert war die „Mauritius Fundgrube“, nach dem ersten Besitzer auch „Behrische Zeche“ genannt, sowie etliche weitere Gruben in Betrieb. Vor allem von der „Rote Grube“, die aber schon im 18.Jahrhundert zum Erliegen kam, sind riesige Pingen in der Landschaft auf der Anhöhe zwischen Hengstererben und Irrgang erhalten. Dagegen verzeichnete die „Mauritius Fundgrube“ in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhundert eine weitere Blütezeit, die bis in das 19. Jahrhundert reichte.

Gegen Ende des letzten Drittels des 19. Jahrhundert und bis Anfang des 20. Jahrhundert gehörte die Grube ausländischen Bergbaukonsortien aus England und Belgien, danach in den 30er Jahren wieder einer englischen Gesellschaft, die erneut Bergbau und Zinngewinnung mit moderneren Technologien versuchten. Trotz großer Investitionen konnte die Förderung aber nie voll anlaufen. Dasselbe traf auch den letzten, nicht gelungenen Versuch der deutschen „Sachsenerz AG“ von Sommer 1942 bis November 1944.

Der Hauptschacht der Grube, der „Mauritiusschacht“, war ursprünglich 84 m tief bis auf den Hauptentwässerungsstolln des Revieres, den „Tiefen Blasius Erbstollen“, geteuft. Der Blasius Stolln setzte aus dem Tal der „Wistritz“ heraus an. Durch die „Sachsenerz AG“ wurde der „Mauritiusschacht“ noch weitere 145 m abgesenkt.

Unmittelbar am „Mauritius Schacht“ war außerdem eine umfangreiche Erzaufbereitung angesiedelt und das hier gewonnene Zinn wurde als fertiges Endprodukt für den Handel geliefert. In der Vergangenheit standen neben dem Hauptschachtgebäude eine ganze Reihe von Gebäuden, unter anderem insgesamt 13 (!) Pochwerke zum Zerkleinern des Erzes, eine Zinnhütte, ab 1773 auch eine Arsenhütte sowie eine Schmiede. Außerdem befand sich hier ein Zechenteich, in den das Wasser aus dem „Toten Teich“ unterhalb des „Gottesgaber Spitzberges“ über einen Graben eingeleitet wurde. Das Zinn aus dem Erzgebirge war bereits im Mittelalter durch seine Qualität bekannt und ein gefragter Exportartikel, der unter anderem über Nürnberg nach fast ganz Europa verkauft wurde.

Das hauptsächlich geförderte Erz war Kassiterit (Zinnstein, SnO₂).

Der Zinnstein kam sowohl in pneumatolytischen Gängen, als auch als Imprägnation (der sogenannte „Greisen“) vor. Der erzführende Granitgreisen wird durch eine mächtige gangartige Struktur, der sogenannten Fäule, vom Glimmerschiefer getrennt. Diese „Fäule“ stellt die Grenze der Lagerstätte nach Norden hin dar. Der „Festenburger Stolln“ erreichte und durchfuhr diese Lagerstättengrenze und erschloß somit das gesamte Grubenfeld.

Mit etwas Glück kann man Kassiterit noch gelegentlich auf den Halden der Bergwerksanlage finden.

Die folgenden Skizzen entstanden nach einem Riß des Berggebäudes „Mauritius Fundgrube“ mit Lage des „Schneppbruches“ und der Abbaubereiche des 17. und 18. Jahrhunderts sowie benachbarter Gruben. Die Bezeichnung „Lauf“ steht in diesem Bergbaugebiet für Sohle bzw. Gezeugstrecke.

Die tiefsten Abbaue liegen gut 600 m vom „Mauritius Schacht“, dem  Schacht mit Göpelwerk zum Fördern von Haufwerk und Erz entfernt und gut 50 m unter der „Blasius Erbstolln“- Sohle, somit im Bereich des „Tag- oder Förderschachtes“ fast 200 m unter der Tagesoberfläche !

Situační plánek okolí šachty Mauritius a přilehlých důlních děl...
  

...a průřez důlním polem šachty Mauritius.
 

Výstavba nového portálu štoly Kryštof je dílem nadšenců hornické historie  a města Abertamy. V plánu je rovněž zajištění celého průběhu štoly Kryštof a její zpřístupnění pro veřejnost.
   

Na portálu štoly Kryštof je umístěn kámen s vysekaným názvem v původní, staroněmecké podobě.
 

Roku 1540 byl vydán „Horní zákoník pro lesní cínové doly“ ve kterém je Hřebečná výslovně zmíněna. Tento horní zákoník vydal císař Ferdinand Habsburský.
 

Rok 2008 udává rok obnovy portálu štoly.
   

Halda šachty Mauritius při pohledu z polní cesty.
  

Tabulka upozorňující na existenci šachty Mauritius.
 

Všechny hornicky významné lokality a pozoruhodnosti jsou označeny dvojjazyčnými informačními tabulemi. Na obrázku tabule u šachty Mauritius.
 

Vlastní jáma šachty Mauritius je zakryta silnou betonovou „zátkou“, a proto může být kdykoli znovu otevřena.
  

Rovněž patky pro umístění trámů těžní věže jsou zde ještě dochovány.
 

Základy pro umístění těžního stroje a dalších technických zařízení z posledního aktivního období.

(40.-50. léta).
 

Východně od vlastní šachty Mauritius se nachází pozůstatky několika rybníků sloužících jako zásobárna pohonné vody pro provozy upravující cínovou rudu.
   

Zbytky vodního příkopu, který původně přiváděl pohonnou vodu pro čerpání vody z podzemí a úpravnické provozy.
   

Na samém hřebeni Krušných hor se nachází další z mnoha pozůstatků dobývání cínu na Hřebečné. Tam, kde je dnes vzrostlý les, jsou zachované pinky a propady. Na rozdíl od jiných revírů zde nenajdeme prakticky žádné haldy, Hlušina byla ponechána v hlubině či použita na jiné účely.
  

Další pozůstatek jednoho z více vodních příkopů, které přiváděly vodu z Mrtvého rybníka ve směru od Božího Daru.
  

Pohled zpět k šachtě Mauritius a mlhou se plnící údolí.
 

Schneppova-pinka nebo také „Schnepp-Bruch“ na Hřebečné / Hengstererben

Jedním z nejzajímavějších dokladů dolování cínu na Hřebečné je tzv. Schneppova pinka nazývaná také Schnepp-bruch. Tento propad nese jméno po vlastníkovi hostince, který do roku 1945 stával v bezprostřední blízkosti okraje propadliny. Tato pinka vznikla kombinací propadu podzemní vyrubané komory a povrchového dobývání na křížení dvou hlavních žilných systémů  ložiska Zadní Hengst, (žíly Mauritius a Führinger) s méně významnou žilnou strukturou. Obě hlavní žíly ložiska, s vysokým obsahem kasiteritu, probíhají ve směru SV-JZ paralelně, ve vzdálenosti cca. 3 až 5 metrů od sebe. V některých úsecích pak dochází ke spojení obou žilných struktur a spolu s okoložilnou greisenizovanou zónou  dosahuje celkové mocnosti až 16. metrů.

Počátky dolování na této lokalitě sahají rovněž do 16. století. První hornickou činností bylo tak, jak je pro středověk typické, rýžování a povrchové mělké dobývání za pomocí šachtiček a povrchových dobývek. Po vytěžení přípovrchových úseků ložiska bylo přikročeno k ražbě prvních štol ze svahu, konče údolím potoka Červená Bystřice. Z údolí tohoto potoka byla ražena dědičná štola Blasius, která spolu s dalšími dvěma mělčími štolami rovněž probíhá v úrovni Schneppovi pinky. Nejblíže povrchu je v této lokalitě štola s názvem Tag-Strecke (Denní cesta), která je ještě dnes patrná ve stěně horního propadu na Schneppově pince.

V prostoru nad Schneppovo pinkou se nacházejí různě veliké propadliny, pinky a trychtýřovité jámy, které určující místa starých šachet. Většina těchto povrchových projevů dolování se nachází v místě křížení žilného systému šachty Mauritius a žíly Zinngrübner. Prostor těchto propadů je oplocen a v žádném případě není doporučeno do něj vstupovat !

V podzemních prostorech dolu Mauritius jsou dodnes dochovány ohromné podzemní komory o šířkách do 10 metrů a o délce až 200 metrů. Při dobývání ve zdejším tvrdém žulovém masivu přicházela často ke slovu dobývací metoda zvaná sázení ohněm. Tato dobývací metoda spočívala v rozdělání velké hranice dřeva na čelbě dobývaného úseku. V důsledku velkého žáru, který vznikl na povrchu skalního masivu docházelo k termostatickému rozrušení masivu a popraskání jeho přípovrchové části. Takto rozpraskaná skála se pak mnohem lépe dobývala. Pří této dobývací metodě vznikaly typické okrouhlé tzv. „vajíčkové“ profily. 

Cínová ruda byla rozptýlena v křemenných žilách a v jejich okolí ve formě drobných zrnek. Takovému typu mineralizace se říká greisen. Při dobývání takovýchto nepravidelných a poměrně širokých rudních těles vznikaly mnohdy veliké vydobyté prostory. Tyto prostory pak v průběhu času často podlehly povětrnostním vlivům a tlaku nadloží a zřítily se. Na Hřebečné je příkladem takového postupného zřícení vydobytých prostor právě Schneppova pinka či o něco západněji ležící pinka Jiří. V současné době jsou propady v prostoru Přední a Zadní Hřebečné krásnými ukázkami vývoje zvětrávání vydobytých prostor. Dalším, za zmínku stojícím faktem je skutečnost, že cín patřil dlouhou dobu mezi tzv. nevyhrazené kovy. To znamená, že nebyl nedílnou součástí vlastnictví panovníka Koruny České, ale právo dobývat jej, náleželo pozemkovému vlastníkovi dané oblasti, který své právo dále poskytoval formou tzv. horních propůjček.

Schneppova pinka leží zhruba uprostřed důlního pole dolu Mauritius v místě kudy probíhají obě hlavní žíly ložiska. Rozsah celého zříceného prostoru je ohromný, vždyť pevná skála se v těchto místech nachází zhruba 70 metrů pod úrovní terénu. Na povrchu je však vidět pouze menší část z celého zříceného prostoru. Vznikem Schneppovi pinky byl přerušen průběh dvou hlavních štol revíru, a to štoly Kryštof a Festenburg. Jediná štola Blasius je do dnešních dnů neporušena tímto ohromným závalem, nicméně se nachází pod vodní hladinou, takže není možné jí projít.

Těžba cínových rud byla v prostoru Schneppovi pinky ukončena na počátku 18. století. V průběhu 18. století se těžba soustředila dále na sever, kde na křížení několika žilných struktur vzniklo rovněž velmi bohaté cínové zrudnění. Dobývací práce zde dosáhly až do hloubek 220 metrů pod povrchem.

Bujnou vegetací zarostlá Schneppova pinka (Schneppbruch) při pohledu z jihozápadu.
  

Rozšíření Schneppovi pinky v příčném profilu.
   

Pohled směrem na jihovýchod.
   

Pohled ze západu.
 

Boční svahy pinky jsou částečně tvořeny příkrými skalními stěnami. Na těchto skalních stěnách lze dobře pozorovat průběh erozních procesů. Díky spadanému materiálu ze skalních stěn byly tyto uchráněny před erozí. Na začátku vzniku pinky byla tato podstatně hlubší. Dnešní rozměr je výsledkem erozních procesů.
  

Tento den pomalu končí a mlha se zvedá z údolí. Důlní revíry na Krušnohorském hřebeni nabízejí přírodní scenérie, které potěší oko ušlého poutníka.
 

Rozměry pinky jsou impozantní. To se v celé plnosti zjeví teprve při pohledu z okraje propadu.
 

Pokračování Schneppovi pinky při pohledu severním směrem.
 

Na tomto záběru je velmi dobře vidět průběh jedné ze strmých greisenových žil revíru a část chodby, štoly nazývané „Tagstrecke“ (denní chodba), jejíž ústí leželo v místě dnešní Schneppovi pinky.
 

Pohled ze severního okraje pinky.
 

Všude v okolí narazíte na zbytky pinek a hald po dobývání cínu.
 

Tyto autogenem vypálené, trvanlivé a umělecky hodnotné zákazové cedule byly instalovány českými správními orgány na okrajích nebezpečných úseků. V Německu by něco takového nebylo z důvodu přísných norem možné.
 

V rozsahu těchto oplocených úseků musí být člověk velmi opatrný. Nezřídka zde bývá šachta či propad o hloubce 20 až 40 metrů.
 

Rovněž lesní úseky jsou poznamenány středověkou důlní činností.
 

...a to buď poklesy...
 

...či nakloněnými sloupy vysokého napětí !
 

Nezřídka se zde vyskytují propadliny, staré evidentně pouze několik málo let. Tyto propady dokazují stále ještě nestabilní povrch v místech středověké důlní činnosti.
  

Čedičový lom na Hřebečné / Hengstererben

Krušnohorský hřeben je mezi Hřebečnou a Ryžovnou (Seifen) tvořen čedičovým  výlevem, který zde byl na různých místech dobýván v několika různě velikých lomech jako stavební kámen. V hlavním čedičovém  lomu nalevo od cesty na Ryžovnu  je v lomové stěně opuštěného lomu dobře vidět sloupcovitá odlučnost, která vznikla ztuhnutím až 25 metrů mocného lávového příkrovu. Hlavní vulkanická aktivita se zde odehrávalo v období třetihor, před 17 až 35 miliony let, stejně jako v ostatních českých vulkanických pohořích, jako jsou Doupovské hory nebo České Středohoří.

Dobývání čediče pro stavební, zejména pak „cestářské“, účely bylo zahájeno na začátku 20. století a probíhalo až do 60. let minulého století. Z kamene byl vyráběn převážně štěrk, v menší míře pak rovněž dlažební kostky používané pro mozaikové dlažby v sousedních obcích. Černý čedič z Hřebečné dobře kontrastoval se světlou žulou z lomu od Potůčků.

V podloží čedičů se dochovala vrstva třetihorních sedimentů, zastoupených převážně slepenci, písky a jíly, jedinečné to svědectví o geologických procesech z dob, kdy Krušné hory ještě vůbec neexistovaly. Tato sedimentární vrstva vznikla původně jako výsledek sedimentačních procesů v oblasti hnědouhelných pánví údolí řeky Ohře. Na své současné místo uložení se tyto sedimenty dostaly působením horotvorných procesů v pozdějších dobách. V místech kde písky nebyly později překryty vrstvou vulkanitů, byly zcela denudovány. V okolí Hřebečné se však na několika místech zachovaly díky mnohem mladšímu výlevu vulkanitů, který sedimenty ochránil před denudováním. Další geologickou zajímavostí je, že se v těchto štěrkopíscích nachází jemně rozptýlený kasiterit z okolních ložisek, který byl v 16. století dobýván pomocí štol. V současné době jsou tyto štoly a tím i celá tato „fosilní“ sedimentační oblast důležitým zdrojem pitné vody pro Abertamy, Hřebečnou a Pernink.

Tato část Krušnohorského hřebene mezi Hřebečnou a Ryžovnou byla v roce 1996 prohlášena Národní přírodní rezervací Ryžovna. Na území této NPR o rozloze téměř 20 hektarů není chráněna pouze pozoruhodně zachovalá ukázka sloupcovité odlučnosti čedičového masivu, nýbrž také celá řada vzácných rostlin a živočichů.

Vedle velmi zajímavých dokladů historické těžby cínu se v okolí Hřebečné vyskytují ještě i jiné navýsost zajímavé doklady o dobývání nerostných surovin. Jednou z takových ukázek, která potěší srdce každého milovníka montánní historie je opuštěný čedičový lom na Krušnohorském hřebeni.
 

K této fotografii, stejně jako k mnoha jiným není vlastně potřeba žádného komentáře, neporušená příroda osvětlená zapadajícím sluncem mluví sama za sebe.
 

Dobývání kamene zde neprobíhá již nejméně 50. let.
 

Dnes je toto území přírodní rezervací vyhlášenou kvůli ochraně vzácných druhů rostlin a živočichů.
 

Nakládací rampa využívaná během provozu lomu je dnes zcela pohlcena bujnou vegetací.
 

Lomová stěna tvořená impozantními sloupy čediče.
 

Ještě jedna fotografie krásných „varhan“ vzniklých sloupcovitým rozpadem čediče.
 

Červená jáma nebo také „Rote Grube“ na Hřebečné / Hengstererben

Hřebečná vznikla jako hornická osada na nově odkrytých cínových žilách někdy v prvním pololetí 16. století. První písemná zmínka je pak uváděna k roku 1545. K tomuto datu byli již rudní žíly v prostoru Červené jámy na tzv. Předním Hengstu známy a těženy a horníci začali soustředit svou pozornost rovněž do prostoru Zadního Hengstu, v okolí dnešní jámy Mauritius.

Na Předním Hengstu bylo dobýváno zhruba 15 rudních žil s obsahem cínu. Tyto greisenizované žíly mají generální směr severovýchod-jihozápad až východo-západní. V prostoru Červené jámy se většina těchto žil spojuje a vytvářela zde pravděpodobně mohutný rudní sloup nabohacený cínovou rudou, kasiteritem. V prostoru Červené jámy se předpokládá hloubkový rozsah dobývacích prací až 100 metrů pod úroveň terénu. Okolo této největší a nejvýznamnější lokality se nachází ještě několik dalších rozsáhlých dobývek, které nesou názvy jako: Nový Rok (Neues Jahr), Johannes, Tři Králové (Dreikönig) a Obora (Wildbahn). Jako hlavní odvodňovací štoly revíru na Přední Hřebečné sloužily štoly Jiří (Georg) a Ovčí (Schaff).

Hornické terény na Přední a Zadní Hřebečné byly ve své době vyhlášené vysokou kvalitou získávaného cínu, který se stal vyhledávaným exportním artiklem. Během druhé poloviny 16. století se ročně získalo až 50 tun cínu. Toto množství bylo ve srovnání s revíry v okolí Horní Blatné dvojnásobné, v porovnání s doly v okolí Božího Dar (Zlatého Kopce) bylo toto množství až čtyřikrát vyšší. V celkovém porovnání všech tzv. Lesních cínových dolů patřilo tomuto revíru první místo v objemu vytěžené rudy. 

Král Ferdinand dokonce vydal 1. ledna 1548 horní řád výlučně pro cínové doly na Předním a Zadním Hengstu. Těžkou ránu utrpělo dolování na Hřebečné během 30- leté války. Z těchto válečných událostí se zdejší dolování velmi dlouho zotavovalo.

O obrovském rozsahu zdejšího dolování vypovídají do dnešních dnů zachovalé pinky, které vznikly současným působením povětrnostních vlivů a reliktů povrchového a hlubinného dolování. Největší propadlinou neboli pinkou je cca 250 metrů dlouhá, až 50 metrů široká a 30 metrů hluboká pinka Jiří vzniklá v okolí zaniklé šachty „Červená jáma“. Svými rozměry překonává mnohem známější Vlčí Jámy na Blatenském vrchu a je vůbec největší středověkou pinkou v České republice.

Vedle cínu bylo v okolí Červené jámy dobýváno rovněž železo. Žíly s obsahem železa se vyskytují v pásmu mezi Horní Blatnou, Bludnou a Hřebečnou. Známé byly například doly Josef, Hlubší železný (Tiefer Eisenstein) a ještě několik menších dolů v okolí.

Většina starých dolů, dobývek a pinek je sice dnes zajištěna, nicméně stále znovu se objevují nové propady a vstupy do podzemí. Z toho důvodu se nedoporučuje chodit mimo vyznačené cesty a za ohrazené plochy. Pro zájemce o historii obecnou i montánní se vřele doporučuje projít si naučnou stezku mapující vývoj Hřebečné od vzniku po současnost.

Mapka okolí tzv. Červené jámy s vyznačením nejvýznamnějších dolů. Na této mapce jsou vyznačeny cínové žíly (modře), a areály hlavních dolů (zeleně).
  

Pinka Jiří při pohledu z jižního okraje. Tato fotografie byla pořízena v dubnu 2012 a dokumentuje množství vody nasbírané na dně pinky po jarním tání sněhu.
 

Pohled ze stejného místa, tentokrát v září 2012. Již bez vody.
  

Pinka Jiří byla sice původně odvodňována stejnojmennou štolou. Tato dědičná štola však dnes již zřejmě neplní svou původní roli, což dokládá množství vody na dně pinky.
 

Přes hustý porost na stěnách pinky je možné na některých místech sestoupit na její dno. Při tomto sestupu je však nutno dbát veliké opatrnosti !
 

Stopy drsných povětrnostních podmínek jsou na Krušnohorském hřebeni všudypřítomné.
 

V prostoru celé pinky je porost poznamenán polomy po poslední zimní vichřici.
 

Pinka Jiří je na některých místech až 50 metrů široká a svými rozměry tak převyšuje mnohem známější Vlčí Jámy na Blatenském vrchu.
 

Vedle klasické eroze se na tvaru pinky podílejí rovněž propady vyvolané nestabilním masivem poznamenaným důlní činností. Za zmínku rozhodně stojí skutečnost, že zde byly veškeré důlní práce ukončeny před minimálně 300 lety !
 

Stejné místo v září a z jiné perspektivy.
  

Podobné propady jsou ovšem doslova rájem pro místní geology, jako na této fotografii ze září roku 2012. Hledání minerálů mělo úspěch a nadšenci našli sice malé, ale hezké krystaly kasiteritu. Nálezy krystalů kasiteritu nejsou na Hřebečné rozhodně samozřejmostí.
 

Na každém kroku se na Přední Hřebečné setkáme se stopami po důlní činnosti. Tyto technické památky nám do dnešních dnů vyprávějí o kdysi intenzivní důlní činnosti.
 

Pokračování pinky Jiří směrem k propadu zvanému Wildbahn (Obora).
 

Pinka Wildbahn (Obora) je 120 metrů dlouhá, 30 metrů široká a skoro 20 metrů hluboká.
 

Tato pinka je výjimečná zachovalým pozůstatkem podzemní dobývky. Stěny jsou však extrémně nestabilní a sestoupení na dno dobývky je sice možné, ale velmi riskantní. Záběr z dubna roku 2012.
 

Na této fotografii ze září roku 2012 je vidět odlomená skalní stěna zřícená mezi dubnem a zářím na dno pinky.
 

Vysoce nestabilní stěny pinky Wildbahn jsou důvodem, proč není, v žádném případě, doporučeno vstupovat na dno pinky.
  

Detailní pohled na zachovanou komoru po dobývání cínu.
 

Tmavá část žilného vzorku obsahuje velmi jemný, rozptýlený kasiterit. Hlavní cínovou rudu. Získávání cínu muselo být za těchto geologických podmínek velmi náročné.
 

Na tomto místě ukončujeme naše putování po velmi zajímavém středověkém důlním terénu na Předním a Zadním Hegstu v okolí dnešní osady Hřebečná. Již dnes je však jisté, že se na tuto lokalitu znovu vrátíme za dalšími zapomenutými doly.

Napsal Lutz Mitka z Freibergu za použití podkladů RNDr. Michala Urbana CSc, přeložil Marek Nesrsta z Abertam/Abertham.